Hra na lháře představuje po Ženě v kajutě č. 10 návrat do osobní roviny starých přátelství ze školních let, křivd, tajemství a lží, která po letech promlčování začnou vyplouvat napovrch. Čtyři kamarádky; Kate, Thea, Fatima a Isa se už nějaký ten rok osobně nestýkají a snaží se zapomenout na tragickou událost, která se stala před více jak patnácti lety a ovlivnila jejich životy. Jenže když je jednoho červnového dne na pobřeží městečka Salten v Anglii objevena lidská kost, odešle Kate zbývajícím ženám sms, v níž je žádá o jediné. O návrat na místo, kde se vše odehrálo. O návrat do Saltenu.
Začátek knihy je více než slibný a působí dojmem, že se autorka posunula ve psaní dál. Hra je rozehrána od prvních řádků a lži na sebe nenechají dlouho čekat. Text je vypsanější, hlavní hrdinové začínají mít obrysy skutečných lidí, ne jen šablonovitých románových postav a vzbuzují naději na lépe zpracovanou psychologii. Velkou roli zde sehrává věrně vykreslené pouto opravdového přátelství, které nepodléhá času, vzdálenosti ani rozdílnosti povah či názorů.
K celkovému dojmu přispívají také popisy a navození atmosféry, což šlo R. Ware už v knize Všude kolem černý les. Zasazení děje do prostředí starého mlýna s narušenou konstrukcí, který jako by žil vlastním životem, rodiny malířů s ne vždy snadným životem a anglických blat vytváří ideální základ pro mysteriózní příběh. Povedenými popisy, zvolenými metaforami a atmosférou k němu měla autorka našlápnuto. Škoda že nakonec nedokázala využít jeho potenciál stejně jako potenciál celého námětu, který ale i tak bude pro některé čtenáře hůře stravitelný vzhledem ke své určité kontroverzi.
Děj je vyprávěný z pohledu Isy, která si podobně jako Fatima zařídila rodinný život a o to více ji děsí představa, že by napovrch mohlo vyplavat tajemství, které po všechny ty roky společně s ostatními střežila. Přítomnost prokládá vzpomínkami na internátní školu v Saltenu, na které se s kamarádkami kdysi seznámila a také na mlýn Kateina otce; učitele kreslení ve zdejší škole, kde s ostatními dívkami a Kateiným nevlastním bratrem Lukem trávili víkendy a každou volnou chvíli. Tady ovšem nastává podobná situace jako u předchozích autorčiných knih. A tou je rozvláčnost. V románech R. Ware poměrně dlouho trvá, než se v nich vůbec něco zásadního stane. A většinou to bývá až ke konci knihy, kdy je to z logických důvodů samozřejmě nevyhnutelné. Jak už jsem zmínila, nejinak tomu není ani tady.
Atmosféra postupem času začíná upadat, zprvu zajímavé popisy se po čase neustálého opakování ztrácejí na svém kouzlu. Postavy jako by ustrnuly na místě. Jejich charaktery nejsou nijak prohlubovány ani vykreslovány, přestože by na to vzhledem k absenci zvratů a výraznější dějovosti prostor určitě byl. Počáteční barevnost tak získává nádech šedi. Autorka se koupe v brouzdališti, neumí využít ani jednu z linek. Do ztracena vyznívá i hra na lež, která by měla být ústředním pilířem. Vůbec nesplňuje to, co by se od něj vzhledem k anotaci dalo očekávat. Na tragédii totiž nemá vliv žádná kolektivní lež dospívajících dívek, která by v důsledku neustálého experimentování s fabulacemi překročila únosnou mez.
Problémem jsou bohužel i samotné motivy, kterým v některých případech není lehké uvěřit, zvláště v okamžiku, kdy se ukáže, že celá dějová linka má dost slabých míst a je bohužel podobně vachrlatá jako mlýn sám… Autorka se sice snaží vysvětlovat a závěru všechno objasňovat, ale tím spíše se nelze zbavit pocit, že všechno bude pohromadě držet jen v případě, bude-li čtenář ochotný vše bezezbytku přijmout.
Tohle je jednoduše Ruth Ware. Nakonec ani ve své třetí knize neporušila způsob budování příběhů. Nejzajímavějších a nejakčnějších je tak opět až posledních čtyřicet stran, což je vzhledem k čtyřistastránkové knize dost málo. Pokud ale patříte mezi čtenáře, kteří nad knihami příliš nehloubají, vyhledávají podobně laděné příběhy, anebo se vám líbily autorčiny předchozí romány (hlavně ten první), troufám si říct, že budete spokojení i tentokrát, šokovaní, nejistí a zoufalí z citových vazeb, které budou mít fatální následky.
0 Komentáře